Z kroniky Měchova: Myslivost
Historie
Z kroniky Měchova: Myslivost
článek vyšel ve Zpravodaji č. 2/2016
Podle starého rakouského zákona o myslivosti z roku 1864, jenž platil i v Československu, tvořily všechny parcely na území katastru obce družstevní honitbu. Pozemky v souvislé výměře přes 115 ha byly soukromou honitbou. Na území Měchova o výměře 778 ha byly dvě honitby: družstevní s výměrou cca 530 ha a panská soukromá honitba o výměře cca 250 ha.
Ke správě družstevní honitby se každých šest let (tj. na jedno období nájmu) volil „myslivecký výbor“. Skládal se z pěti členů. Volba probíhala většinou hlasů. Každý vlastník půdy do 4 ha měl jeden hlas, do 8 ha dva hlasy a tak dále, za každé 4 ha o jeden hlas navíc. Maximální počet hlasů byl 10 bez ohledu na výměru. Myslivecký výbor měl právo honitbu pronajmout z volné ruky, tzn. uchazeči vítanému výborem, nebo cestou nabídky, kde si mohli vhodného uchazeče vybrat – výbor nebyl vázán výší nabídky – anebo bylo možné vydražit honitbu v dražbě uchazeči, který nabídl nejvíce. Před rokem 1900 vlastníci pozemků z Měchova, kteří měli o honitbu zájem, vždy obsadili myslivecký výbor svými lidmi, kteří jim honitbu z volné ruky za nízkou cenu přenechali. Větší vlastníci vždy měli převahu hlasů. To se však změnilo poté, co byly statky čp. 3 a čp. 11 rozpar-celovány. Tehdy mnoho vlastníků požadovalo, aby byla honitba pronajata nejvyšší nabídce. Karlovarští hoteliéři, kteří pro své lázeňské hosty hledali možnost lovu, nabízeli vysoké ceny, které místní uchazeči o honitbu nebyli schopni zaplatit. Také okolnost, že si honitbu pronajal jeden majitel, který však větší část přenechal vrchnosti a zbytek byl téměř zadarmo, byl důvodem, proč požadovat dražbu. Někteří rozdmychávali tento boj ve vlastním zájmu, sporná hodnota byla spíše zanedbatelná, když si uvědomíme, že cena pronájmu činila průměrně 4 až 8 korun za 1 ha. Také sousedící bečovská vrchnost raději viděla, když měl honitbu v nájmu jeden vlastník místo několika, nebo sdružení nájemců. Tyto pronájmy pokaždé vyvolaly ve vsi neshody. Jednou to došlo tak daleko, že sedlák vyzval Norberta Halbrittera, aby vystoupil ze spolku pro nucený výsek, a výzvy bylo uposlechnuto (viz tato kapitola).
Myslivecké výbory tedy měly velmi nevděčnou roli. Za mých školních let lovili sedláci v panském polním revíru Langesgwend a v brťských kopcích a polích šafářského statku. Panskou soukromou honitbu (lesní revír) a družstevní honitbu si pronajímal jeden karlovarský lékař - Dr. Hochberger. Tehdy byla hojnost zajíců a srnců. Počty povoleného odstřelu si nepamatuji, vím ale, že při honech bylo střeleno hodně přes 100 zajíců, nejméně tolik jich bylo výřadu. Srnčí zvěř bylo možné spatřit večer na polích při pastvě ve stádech až o 20 kusech. Kvůli vysokému stavu zvěře docházelo k velkým škodám, proto obec schválila pronájem jednomu myslivci, který měl stav zvěře udržovat v rozumných mezích. V roce 1905 si honitbu propachtoval sedlák Eduard Ruß čp. 2. Společně s ním ještě Norbert Halbritter čp. 10, Josef Ruß čp. 9 a Karl Hink čp. 1. V té době jsem viděl lovit také zednického políra Wenzla Langa a stavitele Leistnera z Chebu.
Než honitbu převzal nový nájemce, Dr. Hochberger většinu zvěře odstřelil. Vzpomínám si, že při jednom honu bylo zastřeleno více než 60 kusů srnčí zvěře, a přitom na honech se po vysoké nestřílí.
Kolem roku 1912 musela být honitba znovu pronajata. Nájemci zůstali stejní, výše pachtovného mi již v paměti nezůstala.
Ke konci 1. světové války se družstevní honitba opět pronajímala. Nájemcem se stal Karl Hink čp. 1. Jeho společníky byli Norbert Halbritter, Eduard Ruß čp. 2, Karl Saatzer čp. 8 a Albert Saatzer čp. 7.
Při další změně nájemce roku 1924 získali malí hospodáři ve volbě mysliveckého výboru většinu hlasů. Zvoleni byli: Engelbert Liebner čp. 74, Franz Hacker čp. 72, Richard Berner čp. 28, Josef Berner čp. 57 – na pátého už si nevzpomínám. Tento myslivecký výbor rozhodl, že se honitba pronajme zájemci, který přijde s nejvyšší nabídkou. Dražby se zúčastnili karlovarský hoteliér, obchodník ze Staré Role a jedna myslivecká společnost z Nejdku. Ta vydražila honitbu za 4 300 Kčs, značně vysokou cenu. Tato myslivecká společnost byla složena z 16 nejdeckých myslivců, k nimž se připojilo několik myslivců z Měchova, takže jich bylo kolem dvaceti – komplikace! Nejdečtí si jistě slibovali více. Při příštím pronájmu se dražby již nezúčastnili.
V roce 1930 pronajal myslivecký výbor honitbu z volné ruky zájemcům z Měchova za 2 700 Kčs. Proti tomuto přímému pronájmu se část myslivec-kého výboru odvolala a nadřízený úřad – okresní hejtmanství – jim vyhověl. Honitba musela být pronajata nejvyšší nabídce. Žádný cizí nájemce se nedostavil, a kdyby se měchovští myslivci byli dohodli, získali by honitbu levněji než z volné ruky. Nakonec ji vydražil sedlák Alfred Niemöckl asi za 3 200 Kčs. Část severně od cesty mezi Mě-chovem a Tisovou směrem na západ až k okresní silnici Měchov – Bečov přenechal nájemci panské lesní honitby Franzu Pötzlovi z Karlových Varů. Pláně Cihelna a „Probierer“ si propachtovali dva řezníci z Chodova (Josef Pichl a Albert Opl). Ryb-níky si pronajal jeden hoteliér z Karlových Varů!
Roku 1936 byli členy mysliveckého výboru Emil Belletz čp. 44, Eduard Weis čp. 49, Engelbert Liebner čp. 74, Anton Halbritter čp. 10. Ani v tomto případě mi pátý člen neutkvěl v paměti. Pronájem se uskutečnil formou nabídky. Sešly se dvě: revírní lesník Josef Albert za bečovské panstvo a Rudolf Berner za místní myslivce. Obě nabídky zněly shodně na 2 500 Kčs. Myslivecký výbor se dlouho nemohl rozhodnout. Potom se oba zájemci dohodli. Honitbu si pronajal lesník Albert a její část vpravo od cesty Tisová – Měchov, místní potok až k rybníku Probiererteich a polní cestu až k Hirtenhut přenechal myslivcům z Měchova. Nájemní vztah, který měl trvat až do roku 1942, byl zrušen německým zákonem o myslivosti, který po přičlenění Sudet k Říši vstoupil v platnost. Podle tohoto zákona již neexistoval žádný myslivecký výbor, představeným honitby byl starosta, který měl honitbu také pronajímat.
Poté, co německý zákon o myslivosti reguloval odstřel srnčí zvěře, ztratilo bečovské panstvo o ochranné pásmo zájem. V družstevní honitbě přicházel v úvahu odstřel 3 - 4 kusů srnčího, což mělo pro stav srnčí zvěře v sousední panské lesní honitbě podřadný význam.
Představený honitby ji v roce 1939 pronajal místním myslivcům Hermannu Palsovi a Rudolfu Bernerovi za cenu 220 RM plus 10 % myslivecká daň. Podle platného zákona o myslivosti činila nyní doba pronájmu devět let namísto dřívějších šesti. Dohlížejícím úřadem již nebyl okres, nýbrž krajský lovecký mistr (lovčí) v Mariánských Lázních. Měchovská honitba patřila do kompe-tence hajného v Bečově (lesnický mistr).
Měchovská honitba měla asi 20 kusů vysoké, k odstřelu byly povoleny 3 - 4 kusy. Zajíců bývalo běžně uloveno kolem 50 kusů, ve špatných letech jen polovina. Stav koroptví býval ve dvacátých letech velmi dobrý. Odstřel 150 - 200 kusů ročně nebývalo vzácností. Za krátké a na sníh bohaté zimy v roce 1929 nezůstalo z celkového počtu 120 kusů ponechaných k přezimování téměř nic. Po několik let se pak vůbec žádné koroptve nestřílely. Přesto se jejich stav zvyšoval jen pomalu. Teprve koncem 30. let byl malý počet odstřelen. V době vyhnání tu žily v asi 5 - 6 rodinách (řetězech), každá průměrně o 12 kusech.
Bažanti se vyskytovali jako přebíhavá zvěř, výjimečně v revíru hnízdily 2 - 3 slepice. Hlavní stavy bažantů byly v bažantnici, která ležela v toužimském revíru a patřila vévodovi Beaufortovi. Bažanti jako cikáni mezi divokým ptactvem na podzim kočovali do všech okolních revírů. Také v lese Probiererwald, kde komtesa Beaufort získala doživotní honební právo od svého otce, kdysi žilo velké množství bažantů. Kruté zimy – sníh a chlad – často stavy bažantů decimovaly. V družstevním revíru Měchov se bažanti zdržovali vždy v pozdním podzimu v rákosí vypuštěného rybníka Pfannenteich. Tam jim bylo teplo, měli úkryt a potravu. V posledních letech se kočovní bažanti v měchovské honitbě objevovali už jen zřídka.
Také křepelek vždy bylo dost, ale nestřílely se. Za horkých letních dnů jsme často slýchali typické volání tohoto malého ptáčka „pět peněz“.
Ve Velkém a Malém měchovském rybníku každý rok hnízdilo pár divokých kachen. V srpnu se slétaly divoké kachny, které měly hnízdiště mimo honitbu. Často jsme vídali hejna o více než 100 kusech, jak pozdě k večeru slétají k rybníkům. Pokaždé letěly dál. Když v těch dnech potkali hejno myslivci, hned bylo všude plno veselého třaskání, ale výřad mizivý. Při prvních výstřelech se často celé hejno zvedlo z rákosí, a více než stovka kachen rybník v jednom okamžiku opustila. Několikrát nad ním zakroužily a pokračovaly
ve své cestě bůhvíkam. Odstřel činil v průměru 40 - 50 kusů, často i méně. Z toho bylo 75 % kachen divokých, zbytek čírek obecných.
Lišky se vyskytovaly na podzim v rákosí rybníků; méně často se liška skrývala v lesním podrostu. Střelilo se jich jen málo. Poslední nájemci honitby postavili dvě umělé nory, v nichž občas našla úkryt. Také jezevčí rodina jednou tuto noru navštívila. Zakrátko ji jezevčík vyhnal. V soused-ních panských lesích se podařilo jezevce ulovit častěji. V zimě chodili do stodol tchoři, chytali jsme je do sklopců. Můj soused Anton Halbritter za svou mysliveckou kariéru složil tři kuny skalní. Vystopoval je v novém sněhu. Jinak už vím jen tolik, že v panském revíru tehdejší měchovský lesní Stengl střelil kunu. Občas se u Otročínského potoka našly stopy vydry, zastřelena nebyla žádná.
Brzy po 1. světové válce na Cihelně, Probiererových polích a lukách, a též na rybničních lučinách a zadních Křížových polích tokalo 15 - 20 kusů tetřívků. I v sousedních honitbách Krásné Údolí, Brť a Sedlo se jich vyskytovalo velmi mnoho. Jen málokdy se stříleli. Později na podzim přilétala hejna tetřívků v počtu 150 - 200 kusů. Na tato hejna se často střílelo, ale zřídkakdy byl nějaký tetřívek uloven. Přesto se jejich stavy trvale snižovaly. Ve 30. letech bylo v měchovském revíru slyšet už jen 2 - 3 tetřívky.
Také v sousedních revírech zůstalo sotva 15 % bývalého počtu. V roce vyhnání jsme slyšeli už jen jediného! Tetřev hlušec se ve družstevním revíru nevyskytoval, několikrát tu hnízdilo pár tetřevích slepic, ale mladí ptáci pak zmizeli ve velkých panských lesích. V sousedním panském revíru Měchov kolem přelomu století vždy několik velkých tetřevů tokalo, rovněž tak v revíru Vitriolová Huť. Vzpomínám si, že v tomto revíru střelil velkého tetřeva starý bulharský král Ferdinand, jenž byl loveckým hostem vévody z Beaufortu.
Sluky lesní byly vzácné, sluky střední nebo bekasiny otavní žily ve velkém počtu u rybníků. Střílely se jen zřídka.
O tom, že se také pytlačilo, se zmiňuji jen mimochodem. Mohl bych o tom vyprávět nejednu veselou příhodu.
Halali – hon je ukončen!
Pramen:
Konrad Hanika: Z kroniky Měchova; překlad Blanka Horáková