Z kroniky Měchova: Jak se žilo v Měchově a na vsích v 19. století
Historie
Z kroniky Měchova: Jak se žilo v Měchově a na vsích v 19. století
článek vyšel ve Zpravodaji č. 1/2015
Následně bych rád popsal všeobecné poměry, jaké panovaly ve druhé polovině minulého století ve všech vesnicích naší domoviny.
Mnoho mi o tom vyprávěli můj dědeček a starý „Gaogl“, někdejší obecní sluha naší obce. O době na přelomu století vyprávím z vlastní zkušenosti. Starší generace lidí, kteří vyrostli v době, kdy naše domovina ještě patřila k Českému království, součásti rakousko-uherské monarchie, nazývá tuto dobu „starými dobrými časy“. S tím mohu souhlasit jen do určité míry, poněvadž v té době bývali lidé skromní a jejich životní potřeby tak nepatrné, že dnes jen žasneme nad jejich více než prostým způsobem života.
V letech po zrušení poddanství, dříve než se začal rozvíjet průmysl, všeobecně platilo, že všechno, co bylo zapotřebí ke každodennímu životu, se vyrábělo ve vsi nebo dokonce přímo na statku. Místo roboty na panském a poskytování spřežení odváděli hospodáři vrchnosti poplatky. Tyto daně a další odvody v naturáliích se panstvu splácely ve 20-30 ročních dávkách. Tehdy bylo zapotřebí peněz, a ceny za zemědělské produkty byly nízké. Muselo se šetřit. Bývaly statky, kde se kromě soli nekupovalo nic. Plátno se předlo z vlastního lnu, tkalo na domácím tkalcovském stavu. Krejčí přicházel do domu na tzv. „Stör“ a šil šaty přímo v domě.
Vysoké boty se nosily jen o nedělích a svátcích do kostela. Přes týden si lidé nazouvali podomácku vyřezané dřevěné pantofle. Nedělní šaty, starobylý kroj, se dědily po generace z otce na syna, z matky na dcery. Lidé nic jiného neznali, a byli spokojení. Stejné to bylo i se selskou stravou: káva se podávala jen o největších svátcích, jinak se vařila mléčná nebo zapražená polévka a brambory se solí.
Maso se jedlo nejvýše v neděli, a ještě ne pravidelně, v týdnu vůbec ne. Chleba se jedl suchý, občas namazaný tvarohem. Máslo a vejce se muselo nechat na prodej, aby se vydělaly peníze. Žito a pšenice se vozily k mletí do některého z blízkých vodních mlýnů. Chléb pekla selka sama. Skoro u každého domu ve vsi stávala chlebová pec. Peklo se 10 až 20 bochníků chleba najednou. Stačily na 14 dní až na tři týdny. Asi si dokážete představit, jak tvrdý potom chleba býval!
Na Vánoce byla zabijačka, sádlo se vyškvařilo, maso vyudilo. To byla jediná doba, kdy se jedla uzenina, kupovala se málokdy, maso v malém množství v neděli a ve svátek.
Chovný dobytek se prodával židovi z Toužimi nebo Teplé, jateční kusy kupovali přímo řezníci. Teprve od roku 1900 existovali obchodníci, kteří dobytek na porážku vykupovali. Prodávalo se tzv. „na ruku“, to znamená, že sedlák a obchodník dobytče ocenili a dohodli se na ceně. Nezkušeného sedláka tehdy nepoctiví handlíři nejednou pěkně napálili. Stávalo se často, že prodávajícímu namluvili, že prodaný kus je nemocný - a musel buď slevit na ceně nebo vzít dobytče nazpátek. Většinou se tvrdilo, že poražený kus měl tuberkulózu, nebo jinou nemoc. To znamenalo jediné: vrátit nebo slevit! Nejčastěji brali podvodníci na hůl právě ty nejchudší. Založení spolků pro porážku dobytka jednotlivcům prospělo, stejně ale existovali různí chytráci, kteří ve svůj prospěch zneužívali nouze druhých. Také obilí vykupovali obchodníci, většinou židé. Po dodání si obchodník zpravidla stěžoval na špatnou kvalitu, což znamenalo opět jediné: buď slevit z ceny nebo jet zpátky domů. Sedlák peníze potřebuje, to obchodníci dobře věděli, a tak zůstal stav nezměněný až do doby založení sýpkových společenstev a zavedení nového řádu v systému prodeje.
Pracovní doba na vesnici neznala ani osmihodinovou, ani desetihodinovou nebo dvanáctihodinovou pracovní dobu. V létě se vstávalo ve čtyři, v zimě v pět nebo nejpozději v šest hodin, půldruhé hodiny se krmilo, potom se šlo do práce. Žádná polední přestávka se nekonala - mezi půl dvanáctou a jednou hodinou se musel znovu nakrmit dobytek, a po obědě se šlo zase pracovat. Práce končila za soumraku - den co den, rok co rok. Je pochopitelné, že lidé, kteří okusili život ve městě s jeho pravidelnou pracovní dobou, byli pro vesnici nadobro ztraceni. Důsledkem popisovaných poměrů byl odchod lidí z venkova.
Postupem času se to změnilo, blízkost lázeňských měst, v nichž našlo práci a výdělek mnoho místních lidí, vytvořila také v sousedních vesnicích postupně jiné, snesitelnější poměry.
Sociální poměry však byly špatné ještě dlouho po přelomu století. Pro zemědělské dělníky neexistovalo až do 1. července 1926 žádné nemocenské, důchodové nebo úrazové pojištění. Lidé, kteří po celý život pracovali v zemědělství, a nemohli si při této práci mnoho naspořit, bývali ve stáří, v nemoci nebo pracovní neschopnosti odkázáni na pomoc domovské obce, pokud neměli děti
s domkem, u nichž by našli útočiště. A jak vypadala pomoc obce? Obecní pastouška byla dlouhá léta v žalostném stavu. Po začlenění do Říše musela být pro zchátralost zbořena. Do obecní pastoušky byli vykazováni ti, kdo byli vystěhováni z jiné obce, aby tam nezískali domovské právo. O jejich stravu bylo postaráno takto: každý daňový poplatník v obci musel na obživu obecních chudých přispívat podle výše svých daní.
Velcí statkáři museli živit jednu osobu po dobu asi 30 dní v roce, domkáři 2-3 dny, bečovská vrchnost jako největší daňový poplatník obce přispívala na obživu 130 dní. Vzpomínám si na muže jménem „Bombnferdl“, který bydlel v obecní pastoušce v malé komůrce, a jeho knihu, v níž byly zapsány pohledávky. S touto knihou chodil od domu k domu. Tento systém měl jednu výhodu: nebyli žádní simulanti. Pro skutečně staré a nemocné lidi to však bylo nedůstojné. Teprve po začlenění do Říše byl tento systém zrušen; důchodové, úrazové a nemocenské pojištění pro zemědělské dělníky bylo zákonem stanoveno od roku 1926, pro dělníky ve stavebnictví a průmyslu někdy kolem roku 1895 (?).
Ve vesnici žili řemeslníci, jak jsme již uvedli na jiném místě. Ti však měli zřídka pomocníky, většinou pracovali sami.
Na výše uvedených sociálních poměrech mohla obec změnit jen málo. Obec měla tak nepatrné příjmy, že z její strany bylo nějaké významnější zlepšení situace zhola nemožné. Změna na území celého státu, kterou bylo možné pocítit i v té nejmenší vesnici, nastala teprve v době, kdy průmysl vytvořil větší možnosti výdělku a dělníci z vesnic odešli do měst vydělávat peníze. Tento úbytek pracovních sil donutil zemědělce k pořizování strojů, a tím otevřel průmyslu nové pole působnosti. Také lázně ležící v bezprostřední blízkosti měly vliv na změnu všeobecných poměrů. Přestože zemědělství na jedné straně přicházelo o pracovní síly, na druhé straně se mu nabízely takové možnosti odbytu, jako nikdy dříve.
Ovšem i sociální situace majitelů byla svízelná. Sedláci své statky předávali některému ze svých synů, většinou nejstaršímu, často také nejmladšímu, podle velikosti rodiny. Pokud bylo více sourozenců, musel nový hospodář vyplatit každému z nich věno, často takové sumy, které statek hluboce zadlužily a majitel se musel celý život dřít, jen aby o statek nepřišel. Když pak došlo k neštěstí, zátěž dluhů se často ještě zvýšila. Důsledkem byly odprodeje pozemků.
Sedlák, který statek předával, měl právo na výminek v naturáliích: jednu obytnou místnost včetně vytápění a osvětlení a v naturáliích denně 1-2 l mléka, 1/2 - 1 kg másla, několik kop vajec, vepřové maso z domácí zabijačky a obilí a brambory. Předávací smlouvy často obsahovaly klauzuli, že výminek bude příjemci v případě odstěhování vyrovnán dodatečně. Dědic byl navíc v případě nemoci výminkáře povinen zaplatit výlohy za lékaře. Přemrštěné požadavky výminkářů dohnaly nejeden statek na pokraj krachu. Hádky bývaly leckde na denním pořádku. U menších hospodářů bývala situace ještě těžší, hlavně tam, kde si rodiče nerozuměli se snachou. Největším problémem byl prostor. Staré selské statky a také stavení menších zemědělců, postavená v minulém století, mívala jednu velkou světnici a k tomu jednu nebo nejvýše dvě komory. Tato velká světnice byla kuchyní, obývacím pokojem a ložnicí zároveň, často pro celou rodinu.
V této místnosti se vařily brambory a obilí pro dobytek, také se tu pralo prádlo - podotýkám, že tyto poměry se na počátku tohoto století zásadně změnily. V novostavbách se stavěly byty, jež sestávaly ze 3 až 4 místností pro jednu rodinu.Ve starých chalupách se velké místnosti přepažily, aby se oddělila kuchyň a ložnice. Sám si ještě vzpomínám na to, jak se ve staveních o dvou místnostech jedna z nich pronajímala další rodině. Starší děti spávaly v létě i v zimě na půdě v místnosti nad světnicí. Sloužící mívali postel většinou v síni, tedy místnosti, která se nacházela u schodů před vstupem na půdu. I to se v průběhu doby změnilo, a také sloužící dostali komoru sami pro sebe.
Zlé bylo, když někdo v domě onemocněl. Další místnost nebyla k dispozici a nemocný musel ležet ve světnici. Mnoho nemocných však tehdy nebývalo, a když už někdo onemocněl, volal se lékař jen ve zcela výjimečných případech. Stál totiž peníze, a těch bylo vždycky málo. K nemocnému většinou zvali starou ženu, která dovedla zaříkávat. U takového zaříkávání nesměl být nikdo přítomen; po vkládání rukou a pronášení zaříkávadla následovala společná modlitba, kterou byl rituál uzavřen - často to opravdu pomohlo. Pokud nepomohlo, nedalo se zkrátka nic dělat. Existovaly zaříkávačky proti července, očním nemocem, proti nádorům a křečím u dětí atd. Hlavními léčebnými faktory byla sugesce, tedy přenos vůle, a možná ještě více autosugesce. Pro lékaře se většinou volalo, až když už bylo pozdě. Lékaři také mívali málo práce.
Vzpomínám si, že za mých školních let působil v Bečově jediný lékař, doktor Zuleger. Zajížděl se svým spřežením do šesti či sedmi okolních vesnic, některé bývaly i sedm kilometrů vzdálené, třeba Hlinky, pro koňské spřežení na vrchovině to znamenalo nejméně jednu hodinu jízdy. Nejspíš mnoho nemocných nebylo. Po zavedení povinného nemocenského pojištění pro dělníky se změnilo i to.
V každém okresním městě pak pracovali dva lékaři. Pak přišly také automobily a mnoho, mnoho pacientů.
Moje líčení je tak obšírné hlavně proto, abych mladé generaci, která tyto poměry nezná z vlastní zkušenosti, názorně vysvětlil, za jak obtížných podmínek a s jakou skromností jejich předkové ve staré domovině museli žít, co všechno si museli odepřít, aby vlast zachovali pro své potomky a navzdory těmto těžkostem ji stále znovu zkrášlovali.
Pramen:
Konrad Hanika: Z kroniky Měchova; překlad Blanka Horáková